V interiéru zavlhčené zdivo umožňuje výskyt plísní a hnilobných bakterií. Tím se snižuje komfort užívaných prostor.

Za spolupůsobení krystalizujících solí dochází k odpadávání omítky a k dalšímu narušování zdiva jehož poškození může být nebezpečné i z hlediska jeho únosnosti.

Vykrystalizované soli mohou mít i hydroskopické vlastnosti. Tyto soli mohou přejímat vodu z okolního vzduchu. Spolu s kyselým deštěm jsou vhodným prostředím pro bakterie, plísně a řasy. Ty mají snahu si vlhké prostředí zachovat, a také nasávají vlhkost z okolního vzduchu.

Vlivem nepropustného obkladu stoupá vlhkost výše než u zdiva bez obkladu.

U starého zdiva často chybí izolace, která by zamezila vzlínání kapilární vlhkosti. Současně s touto vlhkostí se přepravují rozpuštěné soli (dusičnany, chloridy a sírany), které se usazují v kapilárách a tím zmenšují jejich průměr. Tím umožňují vzlínání vody do vyšší výšky.

V průběhu ročních období se hranice vlhkosti mění od minimální (h) až po maximální (H). V této oblasti se vlhkost nejvíce odpařuje a nejvíce se zde ukládají dopravené soli. Tyto hranice jsou u jednotlivých staveb rozdílné, ale zpravidla dobře viditelné.

Voda na povrchu zdiva se odpaří, soli se vysušují a krystalizují. Tím zvětšují svůj objem a vlivem krystalického tlaku rozrušují povrchové vrstvy. Postupem času se tento proces stále opakuje a škody jsou stále patrnější.